Sýkory, od krmítka po smrčinu

Koňadra je mezi sýkorami velká, měří 12,5 až 14 cm. Má černou hlavu, bílé tváře a citronově žlutou hruď, kterou dělí široký černý pruh; u samice je užší a někdy přerušený. Protože tak snadno obsazuje budky, stala se jedním z nejlépe prozkoumaných ptáků. Databáze odborné literatury jen za roky 1969 až 2002 eviduje 1 349 prací o ní.

Velká semena a kořist přidržuje nohou a tluče do nich zobákem. V tuhé zimě dokáže za den sníst slunečnici v množství, které odpovídá 44 % její hmotnosti. Sýkora modřinka zřejmě lépe balancuje na tenkých větvičkách. Nocuje v břečťanu nebo v jehličí, v tuhé zimě v jakékoli dutině či budce. Ve dvacátých letech 20. století si britské modřinky předávaly dovednost propíchnout fóliový uzávěr mléčné láhve a vyzobat smetanu.

Sýkora uhelníček má na křídle dva bílé proužky tvořené světlými špičkami krovek. Velká bílá skvrna v týle je nejrychlejší poznávací znak. Mladí ptáci nemají hlavu lesklou jako dospělí. Zpěv se podobá koňadře, ale běží rychleji a ve vyšší poloze.

Sýkora parukářka hnízdí v jehličnatých lesích střední a severní Evropy, ve Francii a na Pyrenejském poloostrově i v listnatých. Je to běžný stálý pták. V Británii žije téměř jen ve starých borových lesích skotského Invernessu a Strathspey a zřídka se od nich vzdálí.

Sýkora babka a sýkora lužní jsou si tak podobné, že v Británii je jako dva druhy rozlišili až v roce 1897. Babka má lesklou černou čepičku s modravým nádechem a malou černou bradku. Lužní má velkou hlavu, tenký zobák a matně černou čepičku, která sahá daleko do týla.

Rozhodne hlas. Babka vyráží výbušné „pičú“, často s pokračováním „pičú-bi-bi-bi“, a na rozdíl od mnoha sýkor má pestrý repertoár skutečného zpěvu. Lužní volá nosové „zé, zé, zé“. Má i další zvláštnost: dutinu si vysekává sama, nejčastěji v trouchnivém pařezu, a snáší šest až devět vajec.