Strakapoud velký chodí na krmítka pro semena, lůj i zbytky z kuchyně, takže se s ním můžeš seznámit z okna. Ze všech datlovitých v jeho areálu bubnuje nejrychleji. Kdo si zapamatuje tři znaky peří, nesplete si ho s menšími příbuznými.
Bílá ramena, šarlatové podocasí, černá čára přes tvář
Hřbet je leskle modročerný a na každém rameni svítí velká bílá skvrna. Strany hlavy a krku jsou bílé a přes ně vede černá čára od ramene k týlu, k zobáku a do půli hrudi. Spodek je bílý, jen dolní část břicha a podocasí září šarlatově.
Pohlaví rozeznáš na týlu: samec tam má karmínovou skvrnu, samice ne. Oko je tmavě červené, zobák břidlicově černý a letky i ocas jsou černobíle pruhované.
Červené temeno ještě neznamená jiný druh
Mladí strakapoudi velcí mají červené celé temeno, dolní břicho jen růžové a kresbu méně ostrou. Dospělý strakapoud prostřední má temeno také červené, chybí mu však černý vous, podocasí má růžové a boky čárkované.
Mnohem menší strakapoud malý nemá bílé skvrny na ramenou, hřbet i křídla má příčně pruhované. Pozor na mladé ptáky s neúplným černým pruhem na tváři, snadno připomenou strakapouda jižního.
Bubeník, kterého dlouho podezírali ze zpěvu
Do suchých kmenů a větví, občas i do vhodných lidských konstrukcí, buší rychlostí 10 až 16 úderů za sekundu. Víření se nese daleko. Bubnují oba ptáci, samec ale mnohem častěji, hlavně od poloviny ledna do vylétnutí mláďat.
Bubnováním si pár udržuje kontakt a ohlašuje, komu území patří. Ještě na začátku 20. století se uvažovalo, jestli nejde o hlas. Že je čistě mechanické, se prokázalo až v roce 1943.
Smrčina, bučina, park i olivový háj
Strakapoudovi stačí listnatý, jehličnatý i smíšený les a usadí se i v parcích a zahradách. Vystoupá až k horní hranici lesa, v Evropě do 2 000 m. Pár hájí po celý rok území kolem 5 ha.
Larvy brouků vysekává ze dřeva, v zimě na severu mu ořechy a semena jehličnanů kryjí přes 30 % energie. Tvrdé šišky borovic, smrků a modřínů si nosí na „kovadlinu“ a tam je rozbíjí.
Každý rok nová dutina, klidně ve stejném stromě
Pár si tesá novou dutinu, obvykle 0,3 až 8 m nad zemí, a staré používá jen výjimečně. Většinu práce udělá samec. Dutina je hluboká 25–35 cm, s vletovým otvorem širokým 5–6 cm, a na dně leží jen třísky.
Od poloviny dubna do června snese samice čtyři až šest lesklých bílých vajec. Ve dne sedí oba, v noci samec, a mláďata se líhnou po 10 až 12 dnech. Po vylétnutí si rodiče mladé rozdělí a každý krmí svou část zhruba deset dní.
Víření od ledna, klid po vyvedení mladých
Ve střední Evropě zůstává strakapoud po celý rok. Nejhlasitěji se projevuje od poloviny ledna, kdy samci začnou bubnovat, až do léta, kdy mláďata opustí dutinu. Námluvy začínají už v prosinci, proto je v tabulce výš i konec roku.
Galerie: Strakapoud velký
Strakapoud zblízka: tři otázky
Jak to, že si strakapoud tlučením neublíží?
Kloub mezi lebkou a horní čelistí je zalomený dovnitř a napínaný svalem, který náraz tlumí. Horní čelist je delší než pevnější dolní a pohltí velkou část síly. Úzké nosní otvory chrání před třískami.
Jak daleko dosáhne strakapoudí jazyk?
Vysune ho až 4 cm za špičku zobáku. Je pokrytý štětinkami a lepkavými slinami, takže zachytí larvu i v chodbě, kterou strakapoud vysekal až 10 cm hluboko.
Proč strakapoud tluče do budky pro sýkory?
Vybírá hnízda dutinových ptáků, třeba sýkor, kvůli vejcím a mláďatům. Když je vletový otvor malý, prostě si ho zvětší. Opakovanými návštěvami dokáže zničit i kolonii jiřiček.